V listopadu 2024 měla v prostorách pražského Institutu komunikačních studií a žurnalistiky přednášku Laura Snapes, hudební novinářka z britského Guardianu. Posluchačstvo ji požádalo, aby sdílela nějaký „zábavný moment“, který se jí v průběhu kariéry stal. Novinářka si následně vybavila, jak s jednou umělkyní absolvovala výlet na kalifornskou horu Eagle Rock nedaleko údolí Topanga. Dvojici těsně před dosažením vrcholu hory zkřížil cestu obrovský chřestýš. Zatímco novinářka se hada bála, její hudebnice se nad monumentalitou plaza rozplývala.

Onou hudebnicí byla Cate Timothy, známější pod uměleckým jménem Cate Le Bon. Nečekanou situaci si při našem onlinovém rozhovoru vybavuje i ona. „Byl to největší had, kterého jsem kdy viděla. Ale snažila jsem se Lauru přesvědčit, že by se měla mnohem víc obávat pum než hadů,“ popisuje Le Bon setkání s jedním z nejjedovatějších hadů Severní Ameriky. Reakci třiačtyřicetileté Velšanky se nelze divit: žila v kalifornském Joshua Tree uprostřed pouště, kterou stále chápe jako svůj domov. „Líbí se mi, jak moc krajina a prostor mění člověka. Právě díky tomu, že je poušť tak cizí, umožňuje mi nahlížet z jiného úhlu na koncept domova. Jak prostředí ovlivňuje mou tvorbu, nedokážu s jistotou říct, ale vím, že čas a prostor mají v poušti jinou dynamiku.“

Album Michelangelo Dying je koláží nejryzejších podob zpěvaččiných bezprostředních pocitů.

Za odzbrojující hravostí, kterou v sobě její barokpopová alba nesou, se skrývá zásadovost a pečlivost, spojená s autorskou autenticitou. Skrze spolupráci s hudebníkem a někdejším partnerem Timem Presleym na projektu DRINKS si Le Bon uvědomila, že „hudbu tvoří pouze z lásky a ne z nutnosti“. Po vydání desky Crab Day se na rok od hudby vzdálila, aby se ve skotské Jezerní oblasti rok učila tesařskému řemeslu. Umožnilo jí to věnovat se hudbě ve volném čase, uvolněnější a přirozenější formou – obě činnosti se navzájem propojovaly. „Proces nahrávání písní pak připomínal výrobu kusu nábytku. Byla jsem omezena materiálem,“ popsala Le Bon magazínu Flood tvorbu desky, která dostala název Reward (tedy Odměna).

Nahrávky Reward a Pompeii těžily z uvědomění, že tvorba hudby pro ni „není pouze produktem touhy, ale vychází z jejího srdce“. Druhý jmenovaný projekt reflektoval klaustrofobní pocity z pandemické izolace, během kterých deska vznikala. Le Bon na desce expresivně tematizovala komodifikaci krásy i lidského utrpení a na toto téma chtěla navázat i na dalších nahrávkách.

Jenže život rád plány nabourává a Le Bon do cesty postavil konec vztahu, který popisuje jako „nejsmutnější rozchod svého života“. Vloni na podzim pak vydala svůj nejintrospektivnější projekt Michelangelo Dying. Le Bon chtěla původně porozchodové emoce od hudby zcela oddělit a ignorovat. Postupně ale emoční popírání a přepracovanost vedly ke zdravotním problémům. Ty ji donutily se zastavit, přestěhovat se z Joshua Tree zpět do rodného Walesu a „rozchodovku“ dokončit. „Jakmile jsem si dovolila natočit album o svém zlomeném srdci, šlo to samo,“ popisuje Le Bon zpětně tvorbu alba Michelangelo Dying.

Kouzlem rozchodových desek je to, že si do nich posluchačstvo může promítat vlastní emoce, ale Le Bon nad tím takto nepřemýšlela. „To album vznikalo v reálném čase. Byl to proud mých vlastních zážitků v okamžiku, kdy se odehrávaly,“ popisuje zpěvačka, která se při tvorbě vnější vlivy, včetně představ o publiku, snaží držet od těla. „Nechci, aby to určovalo směr mé tvorby.“

Deska Michelangelo Dying boří představy o tom, jak může léčení zlomeného srdce probíhat. Le Bon postupně upadá do melancholické apatie (úvodní skladba Jerome), nevraživosti vůči nové múze svého partnera (Love Unrehearsed) i pochyb o vlastních rozhodnutích (Ride). Nakonec si přiznává, že sice už „ví, co je hezké“, ale naději na znovunalezení lásky zpochybňuje, mimo jiné i s ohledem na svůj věk, kdy je „starší než princezna Diana“. Té se manželství rozpadlo ve 35 letech.

Léčba zlomeného srdce je během na dlouhou trať, často s koncem v nedohlednu i po několika měsících či letech. Le Bon proudy emocí zpracovává přímo. Michelangelo Dying je tak především koláží nejryzejších podob zpěvaččiných bezprostředních pocitů. „Nahrání alba mi posloužilo jako prostředek k vyjádření zármutku. Neobsahuje žádná hluboká odhalení. Jde hlavně o to, opustit některé věci, abyste se zbavili zátěže a mohli jít dál. Dělat rozhodnutí, která jsou v souladu s realitou.“

Přes těžké téma zní deska odlehčeně a hravě. „Nevzpomínám si už, co nám dodává eleganci, když láska ustoupí do pozadí,“ zpívá Le Bon ve skladbě Mothers of Riches do chytlavé disco melodie, posléze utopené ve vygradovaném refrénu s dominantním zvukem zastřené elektrické kytary. Le Bon pro Guardian před necelým rokem o desce uvedla, že představuje „truchlení nad ztrátou iluze“. Nyní ji vnímá primárně jako „pokus o nalezení sebe samé, který přese všechnu snahu nikam nevede“.

Součástí oné snahy je i množství spoluprací. „Pracuju pouze s lidmi, ke kterým mám citovou vazbu. Považuju za důležité, abychom byli schopni na této úrovni komunikovat,“ popisuje Velšanka, která za uplynulé roky produkovala desky např. jiholondýnským postpunkerům Dry Cleaning a objevila se na desce All Born Screaming písničkářky St. Vincent, která za ni dostal cenu Grammy za nejlepší alternativní album. Producentská práce s blízkými lidmi pomáhá Le Bon být upřímnější a to následně ovlivňuje i její vlastní tvorbu. „Pokud budete opakovaně spolupracovat se správnými lidmi, budou vás motivovat autentickým způsobem. A o to jde. Nepotřebujete někdo, kdo se do vás chce otisknout, ale někdo, díky komu budete více sami sebou.“

Pražská zastávka evropského turné Cate Le Bon v pondělí 17. srpna slibuje večer plný protikladů. Umělkyně nám pravděpodobně ukáže spektakulární cestu, kde se krása nachází v chaosu, který není třeba rozplétat.

Autor je hudební publicista.