Na jednu stranu lze říct, že na spoření přece není nic špatného. Střídmost v utrácení je nám vštěpována od nejútlejšího věku a jako ctnost ji propagovali slovutní filozofové i celá náboženství. Nemělo by se to s ní nicméně přehánět. A když už se ale škudlí, mělo by se to aspoň dělat správně. 

Češi v sobě zálibu ve spoření objevili v roce 2020, když míra úspor skokově vyletěla z do té doby normálních asi 12 procent až k 22 procentům. Tehdy se důvod zdál být jasný. Kvůli pandemii utrácet pořádně ani nešlo, a navíc se všichni báli o budoucí živobytí. Hromadění peněz na účtech tedy vypadalo logicky. 

Navzdory očekáváním se nicméně ani po pominutí pandemie míra úspor nevrátila na předchozí úroveň a zůstala zaseklá kolem 20 procent. I poté se dalo polemizovat, že když už se nebojíme pandemie, bojíme se inflace. Nebo energetické krize. Nebo války. Když už ale pominuly všechny krize a objektivně nastalo ekonomické jaro, začalo být evidentní, že Češi nespoří primárně kvůli zavřeným obchodům nebo panice. Češi spoří, protože chtějí. 

Spoříme si na důchod?

Svou roli mohou hrát úrokové sazby, které jsou oproti předpandemickému období zřetelně vyšší a k úsporám tak vybízejí. Určitý vliv patrně mělo i zrušení superhrubé mzdy, které přihrálo více peněz primárně lidem s vyššími příjmy. Nebo že by si Češi teprve nedávno plně uvědomili, že se pro zajištění důstojného stáří budou muset přičinit i sami a nespoléhat pouze na státní důchod? I to je možné, jelikož téma neudržitelnosti důchodového systému zhruba ve stejné době akcentovala Fialova vláda. 

Ať už jsou ale motivace Čechů ke spoření jakékoliv, bylo by záhodno, aby spořili smysluplně. A tady přichází problém. Češi totiž stále neúměrně často spoří způsobem, který je dlouhodobě o reálné úspory spíše obírá, než aby je generoval. 

Zatímco průměrný Evropan drží pouze zhruba 31 procent svých finančních aktiv na účtu v bance, průměrný Čech tam má rovnou 42 procent. Bankovní účet je přitom velmi specifický finanční produkt. Jeho nespornou výhodou je okamžitá likvidita a minimální riziko. Za tento benefit nicméně platíme nízkým výnosem. 

Na bankovním účtu je vhodné držet jen tolik peněz, kolik realisticky můžeme v blízké době potřebovat na věci, jako jsou běžné nákupy, placení účtů nebo nečekaná oprava rozbité pračky. K tomu můžeme pro jistotu přihodit rezervu pro případ krátkodobého výpadku příjmů. Všechny ostatní peníze bychom měli zaparkovat někam, kde přinášejí vyšší výnos. 

Už neslyšíme na jistotu desetinásobku

Výše zmíněná procenta indikují, že průměrný Čech drží v bance o zhruba 120 tisíc korun více než průměrný Evropan. Lze přitom předpokládat, že riziko výpadku příjmů nebo rozbité pračky hrozí Čechům i Evropanům podobně. Češi tedy se svými penězi zacházejí nadobyčejně konzervativně. 

Jedná se o rys, který máme společný s jinými zeměmi bývalého východního bloku. Oproti západním státům se mnohem silněji kloníme k bezpečí bankovních úložek oproti odvážnějšímu investování. Což je asi logické, jelikož u nás do roku 1989 investování prakticky nebylo možné a celé generace k němu tedy nepřičichly. A když pak v devadesátých letech investice umožněny byly, pověst jim obratem zkazili lidé jako Viktor Kožený se svou „jistotou desetinásobku“. A tak zatímco předtím Čechům slovo „investice“ znělo tajuplně, poté začalo rovnou smrdět podvodem. 

Komunisté a devadesátkoví zločinci nás tedy o prosperitu obrali rovnou dvakrát. Nejprve tím, jaké napáchali přímé ekonomické škody, a poté tím, že nám vštěpili chybné finanční návyky. Což je možná ještě horší.