Padesát milionů dolarů, tedy více než miliardu korun. Tolik si letos odnáší vítěz fotbalového mistrovství světa, jehož finále po rekordních 48 zápasech vyvrcholilo v americkém New Jersey. A je to rekord. Argentina před čtyřmi lety dostala 42 milionů, Francie v roce 2018 „jen“ 38. A když v roce 1982 zvedala pohár Itálie, šlo o pouhých 2,2 milionu. Když započítáme inflaci, jsou si ta čísla bližší, ale i tak padají rekordy. 

Druhá Argentina dostane 34 milionů dolarů a celkový balík na odměny letos překročil 871 milionů dolarů, tedy o polovinu víc než naposledy v Kataru. I ten nejhorší tým, který vypadne po třech porážkách ve skupině, si domů odveze nejméně 12,5 milionu jen za to, že se na turnaj probojoval. Respektive, 10 milionů si odveze a 2,5 milionu dostal na předturnajové přípravy. 

Výdaje na odměny tak vypadají závratně, ale pro FIFA to není žádný problém. Organizace totiž na šampionátu vydělá odhadem 11 až 13 miliard dolarů, o 70 procent víc než v roce 2022. Odměny hráčům jsou tak jen zlomkem toho, co organizace inkasuje z vysílacích práv, sponzorů a vstupenek. Výnos ze samotného prodeje lístků se má letos ztrojnásobit na zhruba tři miliardy. Důvodů je celá řada, ale nejviditelnějším je vyšší počet týmů, tedy 48, a tím i vyšší počet zápasů, a tedy více peněz z vysílacích práv i vstupenek. 

U lístků se odehrál i další zajímavý příběh mistrovství. FIFA poprvé nasadila dynamické ceny, tedy stejný mechanismus, jaký známe u letenek nebo hotelů. Vstupné startovalo na 60 dolarech, u finále se šplhalo až přes 6 700. Překupníci pak na atraktivní zápasy prodávali lístky za dva až čtyři tisíce dolarů a na finále i vysoko přes deset tisíc dolarů. 

Fanouškům se to samozřejmě nelíbilo, jenže dynamická cena není chamtivost, ale cena, která dělá svou práci, tedy vyrovnává nabídku s poptávkou. A nabídka míst na sezení je omezená, takže vysoká cena jen vypovídá o vysoké poptávce. Alternativou by nakonec stejně nebyly levné lístky pro všechny, ale fronty, překupníci a náhoda. 

Ceny jsou to ale závratné. Na šampionátu v USA v roce 1994 stály lístky 25 až 475 dolarů. To není nárůst, který by se dal obhájit jen inflací. Šampionát je zkrátka populárnější, poptávka globálnější a příjmy fanoušků reálně vyšší. A při sledování zpívajících hvězd během přestávky je nutné podotknout, že i samotný produkt je mnohem zajímavější, bez ohledu na nízký počet gólů. 

A co výdaje? Zatímco FIFA inkasuje výnosy, hostitelská města platí bezpečnost, dopravu a infrastrukturu, odhadem 100 až 200 milionů dolarů na město. Toronto počítá s 380 miliony kanadských dolarů, Vancouver dokonce s více než půl miliardou. Americká federální vláda rozdělila 625 milionů dolarů mezi jedenáct měst. 

Politici to obhajují studiemi, podle nichž šampionát přinese světové ekonomice přes 40 miliard dolarů a statisíce pracovních míst. Tady jsou ale ekonomové často skeptičtí. Olympiády a mistrovství světa zpravidla končí s násobnými náklady a nižšími reálnými příjmy, protože lidé by místo fotbalu peníze stejně utratili, jen někde jinde. Ostatně už dříve jsme psali, že multiplikátory nejsou, co bývaly. 

Mistrovství světa je nakonec nejen napínavou podívanou a kolosální show, ale také hezkou učebnicí ekonomie. Nabídka, poptávka, koncentrované zisky a rozptýlené náklady, inflace, tržní koncentrace i multiplikátory. A také zisky nejen FIFA, ale i reprezentací včetně Španělska, které letí zpět do Evropy s pohárem, prsteny a miliardou navíc.