Nepřehlédnutelná budova Národního muzea ukončující horní okraj Václavského náměstí náleží k nejvýznamnějším pražským dominantám. Mimoto však muzeum vždy patřilo k nejpřednějším domácím vědeckým a kulturním institucím s jednoznačným vlivem na utváření české a později i československé společnosti. Konečně tomu odpovídala i řada významných, veřejně a vědecky činných osobností, jejichž působnost s ním byla tak či onak svázána.

Mezi nimi samozřejmě nalezneme také ženy, byť jim muzeální práce – stejně jako řada dalších oborů – byla zprvu zapovězena, případně byla jejich činnost omezována na málo kvalifikovanou. Mineraložka a muzejnice Ludmila Slavíková (případně také Ludmila Slavíková Kaplanová) v mnoha ohledech napomohla k výraznému překonání tohoto ponižujícího stavu a nedůvěřivé odborné muzejní scéně dokázala nejen své vědecké kvality, ale i schopnost úspěšně řídit muzejní mineralogii.

A to jako první žena v čele odborného oddělení v celých našich muzejních dějinách.

Význam a symboliku této události dokládají i prostá čísla. Od vzniku Národního muzea v roce 1818 až do roku 1938 zde postupně pracovalo 356 osob, z nichž ovšem bylo jen 57 žen. Úplně první ženou působící v muzeu byla v roce 1885 Kateřina Valešová, uklízečka bez vzdělání. Na svoji první ženskou administrativní pracovnici Boženu Čermákovou si muzeum pomyslně počkalo až do roku 1903.

Teprve nedostatek mužské pracovní síly za první světové války zvýšil počty žen v muzeu, byť to bylo vykoupeno nižší mzdou nově přijatých zaměstnankyň a také uzavíráním nevýhodných, časově omezených smluv. O to více je nutno ocenit odvahu a odhodlání Ludmily Slavíkové vstoupit do tohoto pro vzdělané ženy ne zcela přátelského prostředí.

Erudovaná vědkyně, jež svoji odbornost spojila s univerzitou i muzeem, v tomto „střetu“ plně obstála. A se stejným odhodláním riskovala vlastní život, když se později postavila proti německé okupaci za druhé světové války. Nicméně vraťme se na počátek jejího příběhu.