Petr Honzejk vyřešil na facebooku stáří. Zabralo mu to jeden odstavec. K čemu prý jsou člověku po osmdesátce peníze navíc? Chlastat nemůže, moc toho nesní, cestovat se mu nechce, hrnce od šmejdů už snad taky nekoupí. Ergo: pětistovka k důchodu je úplatek populistů rostoucí armádě osmdesátníků. Následovalo více než dva a půl tisíce lajků. Konečně to někdo řekl nahlas!

Kdo nevydělává, ten se v téhle společnosti mění z člověka na položku – „zátěž systému“.

Je to vlastně dobrá otázka, k čemu jsou ve stáří peníze. Škoda, že ji pokládá člověk, který na ni evidentně nikdy nechtěl znát odpověď. Tak mu zkusme napovědět. Hodina pečovatelky stojí 190 korun. A to mluvíme o oficiální pracovnici, na kterou se stojí fronta. Pečovatelka z inzerátu, kterou rodiny běžně shánějí, protože terénní služby kapacitně kolabují, stojí dvě stě až čtyři sta korun za hodinu – načerno, bez smlouvy, bez záruk. Pojďme dál. Inkontinenční pomůcky, kterých pojišťovna proplatí tolik, kolik určí tabulka, ne kolik určí tělo – a rozdíl se měsíc co měsíc doplácí z důchodu. Dále zubní protetika, na kterou pojišťovna přispívá almužnou. Naslouchadla. Madlo do koupelny, protože vana je v pětaosmdesáti letech smrtelná past. Dovoz obědů. Taxík k doktorovi tam, kde autobus nejezdí. A ještě jedna věc: osmdesátka není jen prodloužená sedmdesátka. V sedmdesáti si většina lidí ještě poradí sama, kdežto po osmdesátce se drobné obtíže začínají sčítat do závislosti na cizí pomoci – všechno, co přestane zvládat tělo, musí zvládnout někdo jiný. A to nemusí být zadarmo.

Honzejk vyjmenoval chlast, cesty a hrnce. Zapomněl na plíny, protézu a pečovatelky. Zvláštní slepá skvrna u muže, který se znalostmi veřejných financí živí. Celá jeho úvaha stojí na premise, že starý člověk nic nepotřebuje, protože už nic nechce. Realita je ale přesně opačná. Čím míň slouží tělo, tím víc stojí důstojnost. Třicátník si dojde, opraví, uvaří – sám a zadarmo. Osmdesátník si každou z těch samozřejmostí kupuje, anebo se jí vzdává. Peníze ve stáří nejsou třešnička na dortu. Jsou to nástroje autonomie.

Odkud se Honzejkova slepota bere? Dalo by se filozofovat o vytěsnění smrti, ale vysvětlení je nejspíš prozaičtější. Kdo nevydělává, ten se v téhle společnosti mění z člověka na položku – „zátěž systému“. A protože jsme staré lidi zároveň odklidili z dohledu, do LDN a domovů pro seniory na okrajích měst, nikdo nás u té účetní rozvahy neruší. Co nevidíme, to se snadno abstrahuje v hloupém facebookovém komentáři.

Nejlepší je ale Honzejkova velkorysá rada: dejte to radši dětem a vnoučatům. Zaprvé je to jen variace věty „Do starých se už investovat nevyplatí“. A zadruhé, přesně tohle senioři často dělají. Šetří na jídle a na topení, aby mohli strčit vnukovi tisícovku, zatímco chudoba osaměle žijících seniorek je z dostupných dat jasně patrná.

A politologická pointa nakonec: jediný důvod, proč dávat peníze nejstarším, je kupovat si jejich hlasy. Aha! Jenže tím Honzejk neřekl nic o navrhovaném opatření. Řekl pouze to, že on sám si žádný jiný důvod – třeba ten, že se společnost o nejzranitelnější prostě má starat – představit neumí. To není analýza populismu. To je nechtěné vyzrazení vlastního přesvědčení.

V jednom má Honzejk ale asi pravdu: osmdesátky se prý nedožije, takže se mu to říká snadno. Má tedy vlastně štěstí. Pokud mu to klapne, nikdy si nebude muset přečíst vlastní ignorantský post z pozice člověka, o kterém ho napsal. Přejme mu proto pevné zdraví a dlouhé stáří. A hlavně včasné prozření. Ideálně dřív, než mu je obstará fronta na pečovatelku.