Máloco může nového premiéra potěšit víc než žádost miliardářů, aby je zdanil. Tohle štěstí potkalo nového britského premiéra Andyho Burnhama. V otevřeném dopise ho o vyšší daně požádala skupina více než sto dvaceti britských multimilionářů (přepočet z liber na koruny z nich dělá většinou dokonce miliardáře) sdružených v organizaci Patriotic Millionaires UK.

Organizace navazuje na svou americkou odnož Patriotic Millionaires, která vznikla už v roce 2010. Podobná iniciativa vznikla i v německojazyčných zemích, kde od roku 2021 funguje iniciativa Taxmenow. Zakladatelkou iniciativy je rakouská dědička Marlene Engelhorn, která se rozhodla věnovat 90 procent svého dědictví po babičce na dobročinné účely a o jeho přerozdělení nechala rozhodnout náhodně vybranou skupinu občanů.

Britský týdeník The Economist zařadil Česko ve svém indexu klientelistického kapitalismu na druhou příčku hned za Rusko.

Můžeme si představit, jak by stav veřejných financí ovlivnilo, kdyby 90procentní zdanění dědictví superbohatých platilo již v roce 2021, kdy zemřel tehdy nejbohatší Čech Petr Kellner. Forbes odhadl hodnotu jeho majetku v roce 2020 na 293 mld. Kč. Daň Marlene Engelhorn by tak veřejným financím přinesla přes 260 mld. Kč, v dnešních cenách přes 380 mld. Kč. To by například umožnilo splnit slib o 130 procentech průměrné mzdy pro učitelstvo na skoro 11 let.

Jasně, český stát nemůže spoléhat ve financování své budoucnosti na úmrtí miliardářů. Důležitý je však kontext. Britský týdeník The Economist zařadil Česko ve svém indexu klientelistického kapitalismu na druhou příčku hned za Rusko. Majetek miliardářů vázaný na klientelistická odvětví se na českém HDP podílí více než 15 procenty.

Čest výjimkám, obecně se ale dá říci, že jmění českých miliardářů je dnes silně koncentrované v odvětvích, kde je minimum konkurence – energetika (Daniel Křetínský, Pavel Tykač), finance a telekomunikace (Renáta Kellnerová / PPF), loterie (Karel Komárek), nemovitosti (Radovan Vítek) nebo zemědělství (Andrej Babiš).

Spravedlivé zdanění se tak zdá být jako logická reakce na narůstající oligarchizaci české ekonomiky, zejména, když je obecně známo, že zdanění nejbohatších jednotlivců dosahuje (v globálním průměru, pro Česko bohužel zatím odhad není) jen asi 0,3 procenta hodnoty jejich majetku ročně. V českém kontextu navíc daňový systém zvýhodňuje nejbohatší poplatníky kombinací množství daňových výjimek a možností optimalizací či úniků.

Nabízelo by se tak, aby skupina osvícených českých miliardářů reagovala na současnou situaci iniciativou „Milion chvilek pro zdanění miliardářů“. Podobná iniciativa však zatím nevznikla. Osamělým bojovníkem za sebezdanění je český miliardář Martin Vohánka, který přišel s – pro svou sociální třídu kontroverzním tvrzením, že „platit daně je normální“.  Jiný český miliardář Petr Borkovec souhlasí, že „nejbohatší by měli na daních platit nejvíce, absolutně i relativně. Nemyslí si však, že by český stát dokázal příjmy z případné nové daně rozumně využít“. Jako by Borkovcovi chyběla představivost v tom, že schopnost českého státu je přímo podmíněna fiskálními zdroji, které má k dispozici. Ve Švédsku nebo Dánsku, zemích, kde je míra daňového zatížení jedna z nejvyšších na světě, funguje státní správa, zdravotnictví i školství na úrovni, o jaké si Česko může nechat jen zdát.

Není radno opomenout miliardáře Jana Bartu, který „daně platí rád“ a veřejně oznamuje, kolik na daních za rok odvedl. Daňové zatížení českých miliardářů totiž není veřejně známo. Jinde to funguje jinak. V Norsku je dohledatelný úplně každý, nejde o dobrovolné gesto jednotlivce, ale o systém. Norský daňový úřad každoročně zveřejňuje seznamy daňových přiznání, do kterých může po přihlášení nahlédnout kdokoli. Vidíte tak čistý příjem i majetek libovolného občana či firmy, od souseda až po nejbohatší lidi v zemi. Systém navíc funguje oboustranně: kdo se na vás podívá, se také dozvíte, protože se loguje historie vyhledávání. Norové to nevnímají jako invazi do soukromí, ale jako pilíř důvěry v daňový systém. Každý si může ověřit, že boháči skutečně platí to, co mají.

Znát majetek, příjmy i zaplacené daně českých miliardářů je naproti tomu skoro státní tajemství. Veřejnost se tak může spolehnout pouze na hrubé odhady hodnoty jmění, které poskytuje například český Forbes.

Zatímco transparentnost chybí, opačným směrem proudí veřejné peníze naprosto hladce. Platforma Re-set před rokem zmapovala, že energetičtí magnáti Daniel Křetínský a Pavel Tykač během energetické krize znásobili hodnotu svého majetku, přičemž jejich firmy ve stejném období čerpaly stovky milionů eur z veřejných rozpočtů evropských zemí. Podle studie získala Křetínského EP Group za posledních deset let z veřejných zdrojů zhruba 253 miliard korun, z toho 14 miliard přímo z Česka. Autoři studie přitom nemluví o nelegálnosti, ale o nespravedlnosti: stát dotuje soukromé zisky lidí, kteří už jsou nejbohatší v zemi. Podobný vzorec platí u zemědělských dotací pro Agrofert. Firma ročně čerpá zhruba dvě miliardy korun. Evropská unie letos v květnu začala vyšetřovat, jestli byl Babišův střet zájmů skutečně vyřešen, a pokud ne, důsledky ponese stát, ne Babiš.

V dané situaci se vytváří prostor pro společenský a mediální tlak na změnu. Zde však mají miliardáři systémovou výhodu ve vlastnictví médií. A nejsou to zrovna ti miliardáři, kteří platí daně rádi.

Vzpomeňme si například na snahu Strany zelených před evropskými volbami v roce 2024, která přišla se studií odhadující daňový výběr v Česku při aplikaci španělské daně ze superbohatství. Studii připravil uznávaný ekonom Miroslav Palanský, který je vedoucím výzkumu Tax Justice Network, působí na Univerzitě Karlově a je také výzkumným pracovníkem EU Tax Observatory.

Reakce médií na sebe nenechala dlouho čekat. Petr Honzejk v Hospodářských novinách napsal komentář s názvem Zelená daň ze superbohatství je superpitomost. Vydavatelství Economia, které HN vydává, přitom už skoro dvě dekády vlastní jediný akcionář, miliardář Zdeněk Bakala. E15 se přidala s komentářem Ondřeje Malého Zelená daň ze superbohatství je hloupost. Vydavatel E15 spadá pod firmu Daniela Křetínského, tedy toho samého muže, jehož firmy podle studie platformy Re-set čerpaly za posledních deset let z veřejných rozpočtů evropských zemí přes 250 miliard korun.

Posledním zdrojem společenského tlaku na změnu by tak mohlo být ekonomické expertstvo. Národní ekonomická rada vlády však měla tendenci spíše hájit zájmy bank než daňových poplatníků. Nejpropracovanější daňový návrh za poslední dobu z dílny PAQ Research, Centra veřejných financí a IDEA – financovaný miliardáři –  zase dopodrobna řeší různé sazby pro burčák, šampaňské, tiché nebo portské víno, zdanění miliardářů ale diskutuje pouze v podmiňovacím a nekonkrétním způsobu. Představitel PAQ Research to v podcastu Deníku Alarm okomentoval slovy, že se experti stojící za návrhem na zdanění superbohatých neshodnou.

Mezinárodní experti zabývající se nerovnostmi však mají jasno. Více než 500 předních ekonomů, včetně Thomase Pikettyho, Gabriela Zucmana, Mariany Mazzucato a Adama Tooze, před dvěma lety v takzvaném Berlínském manifestu vyzvalo vlády, aby řešily rostoucí nerovnost jako hlavní příčinu nedůvěry v demokracii. Varování letos zopakovali Saez a Zucman v otevřeném dopise na podporu návrhu senátora Bernieho Sanderse na pětiprocentní roční daň z majetku miliardářů. Napsali, že demokracie se mění v oligarchii, když je bohatství příliš koncentrované, a že daň z majetku je nejpřímější nástroj, jak tuto koncentraci zvrátit. Interaktivní simulátor New Forum Economy umožňuje každému si vyzkoušet, že bez majetkové a dědické daně se nepodaří zvrátit nárůst nerovností.

Pokud opravdu patříme na Západ, jak deklaroval bývalý premiér Petr Fiala, tak se sluší pojmenovat slona v místnosti. Narůstající oligarchizace české společnosti má dopad na každého. Každý občan musí platit poplatky za distribuci energie, za připojení k internetu, za potraviny. Kombinace absence tržní soutěže v klíčových odvětvích a daňového systému, který žije ze zdanění pracujících, zrychluje proces, při kterém společnost ztrácí důvěru ve stát v důsledku skomírajících služeb od školství po zdravotnictví.

Na mytickém Západě už dávno existuje živá společenská diskuze, jak oligarchizaci společnosti čelit, a politické strany od Die Linke v Německu přes sociální demokraty v Rakousku po Bernieho Sanderse si troufají mluvit o spravedlivém zdanění superbohatých nahlas, nejen v podmiňovacím způsobu. Jak je doženeme? Najdeme milion chvilek pro zdanění miliardářů?

Autorka je ekonomka.