S rozjezdem festivalové sezony přichází i méně času na psaní, což je nemilé zvláště v případě newsletterů, které musí vycházet každý týden. Proto vám tento popkulturní newsletter Plevel zcela výjimečně nenapíše ani jeho zakladatel Vítek Svoboda (který se k práci v plné síle vrátí až příští týden), ani jeho zástupce Tomáš Maca, který se právě (pracovně) rekreuje na festivalu Rock for People.

Obvyklý osobní tón Plevele mne vede k dojmu, že tu mohu vyjadřovat své myšlenky ještě otevřeněji než v běžných recenzích, které najdete v naší kulturní rubrice. Možná proto právě tady budu psát o rozpačitém čtenářském dojmu z knihy, jejíž reflexi se už několik měsíců vyhýbám.

Každý čtenář jistě vnímá každou knihu jinak, přesto nás udivuje, nebo rovnou štve, když tu naši oblíbenou někdo vnímá jinak než my. A funguje to i naopak: kniha, která je v některých kruzích masivně nadšeně přijímaná, může u jiných čtenářů vyvolat nevoli. A než mi někteří z vás zaplaví e-mailovou schránku výtkami k tomu, že si dovoluju vaši oblíbenou knihu vnímat jinak než vy: ano, dovoluju. A je to tak zcela v pořádku. Tisíc očí, tisíc chutí.

Titul Tisíc očí Ivana Fíly vyšel krátce před Vánoci a záhy po začátku roku se vyšvihl na první místo ve čtenářské části naší ankety Knihy roku Deníku N. Do ankety jej kvalifikovaly hlasy nadšených čtenářů, knihovníků a antikvářů převážně z onoho „Bohem zapomenutého kraje“, kde se částečně odehrává.

To spolu s nadšenými ohlasy ze čtenářských fór (a sebeoslavnými příspěvky autora na sociálních sítích) svědčí o tom, že jde o knihu populární.

Několik recenzí, které o této knize vyšly, o titulu mluví jako o velkém románu, po němž se tak často volává, nikdo