„Láká nás, když téma není černobílé a můžeme na něj nahlížet z více perspektiv,“ říká Boris Jedinák. S kolegou Petrem Erbesem čerpají z historických událostí, které přetavují do originálních divadelních tvarů.

V Divadle Na zábradlí měla na sklonku minulé sezony premiéru jejich inscenace Konec jara. Dvanáct herců a hereček se vtělilo do jedenácti představitelů komunistické garnitury z roku 1968 a jednoho fiktivního experta.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• Jaké vidí tvůrci paralely mezi koncem Pražského jara a současností,
• jak vnímají tvůrci osobnost Alexandra Dubčeka,
• kdy si sami museli sundat růžové brýle,
• kdy došlo k největšímu konfliktu mezi herci o výklad událostí,
• jestli si sami museli sáhnout do svědomí,
• co je na historických tématech tak láká a baví?

Vaše poslední inscenace v Divadle Na zábradlí se jmenuje Konec jara. Ústředním datem je ale 29. červenec 1968, kdy došlo k jednání československé a sovětské delegace v Čierné nad Tisou. Myslíte, že bylo nějak příznačné, že se to stalo uprostřed prázdnin?

Boris: Nevím, jestli to byl tehdy ze strany politické garnitury záměr, ale prázdniny jsou doba, kdy je možné udělat řadu legislativních nebo politických kroků, aniž se jim dostane obvyklé pozornosti, protože lidi na dovolených snáze ztratí odhodlání sledovat, co se kde děje.

Vlastně v tom vidím souvislost s dneškem.

Třeba pokus ukrýt novou ministerskou koncepci kulturní politiky v okurkové sezoně?

Boris: Přesně tak. Ani oni tehdy nechtěli, aby jednání mělo mediální pozornost.

Petr: Zároveň už ale několik jednání proběhlo předtím, takže to datum zas tak důležité není.

Boris: Celé vyjednávání začíná v podstatě hned s Dubčekovým nástupem do vrcholné funkce (Dubček se generálním tajemníkem UV KSČ stal 5. ledna 1968, pozn. red.). Táhne se tedy od ledna, kdy začal nějaký pokus o transformaci společnosti a zároveň s ním tlaky ze strany Sovětského svazu…

A končí vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Jaro, které začíná v lednu a končí v srpnu. Proč jste se pustili zrovna do tohoto tématu?

Boris: Leží nám v hlavě už delší dobu. Když jsme chystali v Divadle Na zábradlí inscenaci Bůh v Las Vegas o zájezdu Karla Gotta a dalších umělců do Spojených států, zvažovali jsme dramaturgický propojovák.

Gottův výjezd byl o setkání umělců s kapitalistickou americkou svobodou krátce před nástupem normalizace. Chvíli nás lákalo proti němu postavit obraz československých politiků, kteří naopak vyrážejí vyjednávat budoucnost země na východ. Nakonec jsme se ale zaměřili jen na ten výjezd s tím, že se k tématu vrátíme jindy a jinak.

Petr: Tehdy jsme uvažovali o únosu do Moskvy, ale pak jsme v knize Kriegel od Martina Gromana narazili na jednání v Čierné nad Tisou a začalo nás to přitahovat – z mnoha důvodů.

Z jakých?

Důležité je třeba zrcadlení geopolitických aspektů v současnosti nebo mýty, které o té době dodnes ve společnosti panují.

Když to přeženu, já sám jsem pražské jaro vnímal tak, že všechno bylo růžové, pak 21. srpna přijeli Sověti a všechno zařízli. Invaze vlastně pomohla překrýt selhání a oportunismus československých představitelů a mnoha z nim umožnila stát se oběťmi. Myslím, že tohle vidění pražského jara není ojedinělé.

I obecně se mi zdá, že jako Češi máme tendenci hledat to špatné často za hranicemi, mimo nás, v těch druhých…

My nic, my muzikanti…

Boris: A jak hledáme viníky mimo nás, zároveň bytostně potřebujeme hrdiny, naše hrdiny!

Proto bylo během zkoušení zajímavé sledovat odkaz Alexandera Dubčeka jako řečeného hrdiny, který se stal obětí sovětského útlaku, což vnímáme jako mýtus, jenž dodnes žije. Stačí se podívat například na film Dubček, který z mého pohledu na mnoha místech sklouzává k romantizaci a heroizaci.

Do jisté míry dodnes skáčeme na marketing, který si Dubček