V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• Jak v Gaze vypadá ranní rutina otce rodiny;
• proč fyzioterapeut Lékařů bez hranic v polní nemocnici řeší neschopenky vlastních kolegů kvůli křečím a bolestem zad;
• jak se v podmínkách kritického nedostatku materiálu vyrábějí berle a mění léčebné postupy
• a proč místní obyvatelé odmítají současný stav nazývat příměřím.

Pracujete jako fyzioterapeut v Pásmu Gazy, zároveň jste ale také jedním z obyvatel zasažených válkou. Můžete mi přiblížit, jak třeba vypadá vaše ráno ještě předtím, než odejdete do práce?

Je to taková neobvyklá rutina, vůbec se nepodobá tomu, jak vypadal náš život před 7. říjnem 2023. Dnes totiž řešíme hlavně věci, nad kterými jsme před válkou nemuseli vůbec přemýšlet.

Každé ráno tak například ještě před prací sháním vodu, abychom doma měli dostatek na mytí rukou a pro další běžnou spotřebu. Zní to jako banalita, ale voda je někdy opravdu největší problém.

Když je vůbec k dostání, může nastat také problém s elektřinou, která pohání čerpadla, takže pak musíme plné barely vlastníma rukama vynášet do velkých nádrží na střeše. Tuto cestu opakujeme třeba dvacetkrát až třicetkrát denně, abychom zajistili dost vody pro rodinu i sousedy v domě, který sdílíme.

Jindy voda v naší blízkosti prostě není a musíme pro ni chodit ještě o kus dál.

Poslední možností pro nás je objednat cisternu s vodou, je to ale drahé. Jeden kubický metr vody stojí přes 180 šekelů, což je asi 60 dolarů.

A vedle toho zařizuji také různé další věci, které by moje rodina během dne mohla potřebovat.

Někdy to ale třeba řeším až po práci, protože výpadkům vody, elektřiny a mnoha dalších základních služeb čelíme neustále a domácí povinnosti se tomu přizpůsobují.

Pak také budím děti, aby stihly jít do školy, což už tedy není škola ve smyslu, v jakém jsme vzdělávání znali před válkou. Fungují tu spíš takové vzdělávací iniciativy, někdy je zastřešují místní, jindy mezinárodní organizace, například UNICEF. Žádná skutečná škola okolo nás už ale nezůstala.

Dcera má brzy nastoupit do první třídy a hodně řešíme, co budeme dělat, aby se jí dostalo vzdělání.

A co když přijdete do práce? Jak vypadá pracovní den fyzioterapeuta v Gaze?

Začínáme v 7.30 a hned se pouštíme do práce. Nejprve máme poradu všech zaměstnanců a až potom obcházím jednotlivá oddělení polní nemocnice Al Zavajd, kterou mám vedle dalších klinik na jihu a severu Gazy na starosti.

Jako supervizor začínám ambulancí, kde řeším dělbu práce mezi personál, odhadovaný počet pacientů, které během dne přijmeme, i problémy, jež očekáváme, ať už jsou spojené s nedostatkem lidí, nebo zdravotnického materiálu.

Jak jsem totiž popisoval, že opakovaně vynáším barely vody do schodů, totéž dělají moji kolegové. Každý týden tak řeším žádosti o pracovní neschopnost kvůli svalovým křečím, bolestem zad nebo bederní páteře. To je důsledek způsobu života, který jsme nuceni vést.

Co dělám na ambulanci, opakuji pak i na lůžkovém oddělení, kde lékařský tým mezitím provádí ranní vizitu.

Poté jdu na rehabilitační jednotku naší nemocnice, kde jsou pacienti po úrazech – zejména s válečnými zraněními, amputacemi nebo mnohočetnými poraněními. Rehabilitujeme s nimi, ale řešíme také protézy, ortézy a kompenzační pomůcky, které pro ně chceme zajistit ještě předtím, než nemocnici opustí.

To jsou zhruba moje první hodiny pracovního dne. Pak už se věnuji