Přes noc chodí kontrolovat své vojáky na pozicích, přes den plánuje a spouští další operace jedné z čet 56. mariupolské brigády. Sedmadvacetiletá velitelka dronařů Runa – občanským jménem Viktorija Jurčenko – je poprvé v životě v cizině. V Česku, kde řada sbírek a dárců podporuje její jednotku. V Praze se v pondělí spolu s českými dobrovolníky zúčastní benefiční akce a veřejné besedy.

V rozhovoru se mimo jiné ptáme:

• Jaká je situace na úseku fronty, který drží její jednotka.
• Zda je pro ni vnitřně důležité pojmenovat si, proč vůbec válka běží.
• Jak ji osobně válka změnila.
• Jaké složité rozhodnutí v poslední době činila a zda si může dovolit o svých rozhodnutích pochybovat.
• Zda si rozumí ukrajinští vojáci a tamní civilisté jako skupiny lidí, které řeší úplně jiné okruhy problémů.
• Co by chtěla vzkázat lidem v Česku.

Co člověk po tolika letech ve válce cítí, když přejede hranice, ocitne se nejdříve v Polsku, pak v Česku, zkrátka v zemi, která neválčí?

Hranice Ukrajiny jsem překročila poprvé v životě. Je to o to náročnější, že během plnohodnotné války bylo těžké Ukrajinu opustit, nechat v ní úkoly, které plním. Ale jsem ráda za pozvání k vám. První myšlenky byly, že tu je klid, ticho, bezpečí, nic se mi nemůže stát. Zároveň mám takový vnitřní neklid kvůli bojům, které u nás pokračují. Chtěla bych, aby cesta sem byla maximálně užitečná pro mou zemi i mou četu.

Fronta se příliš nehýbe, ale střety jsou těžké. Na některých místech pomalu postupují Rusové, jinde mají iniciativu ukrajinští vojáci. Vy sloužíte u 56. mariupolské brigády. Jaká je situace na úseku, který držíte?

Náš úsek fronty probíhá kolem Kramatorsku a Slovjansku.

Tedy jeden z nejtěžších, právě zde čelíte velkému tlaku.

Máte pravdu. Situace je velice složitá, nepřítel se snaží smazat ze zemského povrchu celá tato města, útočí na ně klouzavými pumami, FPV drony, dělostřelectvem. Přitom v těch městech stále zůstávají civilisté.

Pěchotní útoky, které byly dřív, se dějí zřídka, o to častěji to jsou drony. Drony překážejí úplně každému přemístění našich sil – vojáků i techniky. Překážejí celé naší obraně. V Kramatorsku a Slovjansku neseme i velké lidské ztráty, jak mezi civilisty, tak vojáky. Snažíme se ale držet pozice, stojíme dál.

Kosťantynivku, Slovjansk a Kramatorsk chce nepřítel obsadit, aby mohl postupovat dál.

Okolí měst Slovjansk a Kramatorsk patří k nejlépe opevněným částem ukrajinské obrany na východě země. Ukrajinský vojenský analytik Mykola Běljeskov před časem pro Deník N popsal, že toto území je analogií Karelské šíje, na jejíchž opevněních Finsko v roce 1939–1940 dokázalo vyčerpat agresi Sovětského svazu.

Co obnáší práce velitelky dronařského oddílu, třeba po stránce péče o to, aby vojáci nepodléhali chmurám, depresím, aby si situaci pouštěli k tělu ve zdravé míře?

Jsem velitelkou oddílu bombardovacích bezpilotních letounů – velkých těžkých dronů, které unesou nějakých dvanáct kilogramů materiálu. Naše jednotka zajišťuje zásobování pěchoty, protože to se dá dělat jen vzdušnou cestou. Každou noc zásobujeme pěchotu v přední linii: municí, hasičskými přístroji, potravinami, vším, co potřebují. Taky provádíme minování nepřátelských pozic a útoky na nepřátelské cíle.

Největší motivace je, že pracujeme pro kluky v zákopech v přední linii. Spoléhají na nás. Když budeme každou noc dělat svou práci, dokážou držet linii obrany. Pěchota nám děkuje přes vysílačky, každou noc slyšíme slova vděčnosti. To je největší motivací. Pro kluky v přední linii dopravujeme třeba i