V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• Co je to dopravní chudoba a koho se (ne)týká,
• co Pražan asi nepochopí,
• kde mají původ mnohé zoufalé hlasy voličů,
• kdy se i ekologicky vyplatí individuální doprava,
• jak mohou „dopravně chudí“ těžit z elektromobility
• a dají se na dopravní chudobě nahnat politické body?

Přiznám se, že jsem termín dopravní chudoba moc nevnímala, dokud jsme spolu nedělali rozhovor kvůli jinému tématu, při němž jsme na dopravní chudobu narazili. Jak na tom je veřejnost obecně s vnímáním dopravní chudoby?

Data o tom, jak lidé tomuto termínu rozumí, nemáme. Na termínu ovšem ani tolik nezáleží – snažíme se spíš dostat k živé zkušenosti lidí, kterých se to týká; pak vidíme, co se za tím slovem skrývá.

Novináři ale s termíny pracovat musí. O čem tedy mluvíme, když mluvíme o dopravní chudobě?

O životech lidí, kterým problémy s dopravou brání vést běžný a plnohodnotný život. O dopravních potížích lidí v konkrétních místech nebo regionech.

O tom, co se lidem z velkých aglomerací často zdá jako naprostá trivialita a nikdy by je nenapadlo, že to pro někoho může být problém, přitom pro dotčené lidi je to každodenní starost, předmět neustálého rodinného zvažování a kombinování.

Kdo koho kdy kam a jak odveze, kdo kdy koho kde vyzvedne, jak se kam dostanu bez auta, jestli a kdy mi jede spoj, jestli to navazuje, kdy mi to jede zpátky. A jestli mám peníze na pohonné hmoty nebo na jízdenky.

Je to komplikovaná záležitost, která formuje a v mnoha ohledech deformuje život. Jenže je to trochu jako s těžkým astmatikem, který má potíže s dýcháním. Jak to vysvětlit těm, kteří dýchají tak snadno, že o tom vůbec nepřemýšlí? Jen sám astmatik ví, jak vzácná je radost z volného nádechu.

Jinými slovy, když mi v Praze ujede metro, za pár minut jede další. Když někomu ujede autobus na venkově, další jede za několik hodin nebo klidně až druhý den. Člověk z velkého města to pozná, až když je třeba na dovolené někde v podhůří…

Je to tak. Až pak pochopíte i důvod, proč se na venkovských zastávkách často čeká deset až patnáct minut předem. Nemůžete si dovolit, aby vám to ujelo.

A jak velmi trefně poznamenali respondenti v rozhovorech, které jsme dělali v různých koutech republiky, Pražané – ale obecně lidé z velkých měst – si vůbec neuvědomují, jaký problém pro někoho může znamenat třeba