„Každé pondělí matka-řidička vstává ve tři čtvrtě na čtyři ráno, aby se jedna z dcer dostala na internát. Pak jde na půl hodiny spát a v půl šesté vstává znovu, aby dovezla ostatní děti do školy,“ přibližuje environmentální psycholog Jan Krajhanzl, jak také může vypadat dopravní chudoba. Pro většinu lidí z velkých měst neviditelný fenomén, pro spoustu lidí z regionů každodenní realita.
„Každé pondělí matka-řidička vstává ve tři čtvrtě na čtyři ráno, aby se jedna z dcer dostala na internát. Pak jde na půl hodiny spát a v půl šesté vstává znovu, aby dovezla ostatní děti do školy,“ přibližuje environmentální psycholog Jan Krajhanzl, jak také může vypadat dopravní chudoba. Pro většinu lidí z velkých měst neviditelný fenomén, pro spoustu lidí z regionů každodenní realita.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
Přiznám se, že jsem termín dopravní chudoba moc nevnímala, dokud jsme spolu nedělali rozhovor kvůli jinému tématu, při němž jsme na dopravní chudobu narazili. Jak na tom je veřejnost obecně s vnímáním dopravní chudoby?
Data o tom, jak lidé tomuto termínu rozumí, nemáme. Na termínu ovšem ani tolik nezáleží – snažíme se spíš dostat k živé zkušenosti lidí, kterých se to týká; pak vidíme, co se za tím slovem skrývá.
Novináři ale s termíny pracovat musí. O čem tedy mluvíme, když mluvíme o dopravní chudobě?
O životech lidí, kterým problémy s dopravou brání vést běžný a plnohodnotný život. O dopravních potížích lidí v konkrétních místech nebo regionech.
O tom, co se lidem z velkých aglomerací často zdá jako naprostá trivialita a nikdy by je nenapadlo, že to pro někoho může být problém, přitom pro dotčené lidi je to každodenní starost, předmět neustálého rodinného zvažování a kombinování.
Kdo koho kdy kam a jak odveze, kdo kdy koho kde vyzvedne, jak se kam dostanu bez auta, jestli a kdy mi jede spoj, jestli to navazuje, kdy mi to jede zpátky. A jestli mám peníze na pohonné hmoty nebo na jízdenky.
Je to komplikovaná záležitost, která formuje a v mnoha ohledech deformuje život. Jenže je to trochu jako s těžkým astmatikem, který má potíže s dýcháním. Jak to vysvětlit těm, kteří dýchají tak snadno, že o tom vůbec nepřemýšlí? Jen sám astmatik ví, jak vzácná je radost z volného nádechu.
Jinými slovy, když mi v Praze ujede metro, za pár minut jede další. Když někomu ujede autobus na venkově, další jede za několik hodin nebo klidně až druhý den. Člověk z velkého města to pozná, až když je třeba na dovolené někde v podhůří…
Je to tak. Až pak pochopíte i důvod, proč se na venkovských zastávkách často čeká deset až patnáct minut předem. Nemůžete si dovolit, aby vám to ujelo.
A jak velmi trefně poznamenali respondenti v rozhovorech, které jsme dělali v různých koutech republiky, Pražané – ale obecně lidé z velkých měst – si vůbec neuvědomují, jaký problém pro někoho může znamenat třeba