Co se v rozhovoru mimo jiné dočtete:

• Proč evangelický farář Richard Vlasák po pěti letech odchází ze Šluknovska sloužit do Německa.
• Proč se v tomto regionu z nemocnic dělají léčebny dlouhodobě nemocných.
• Komu farář pomohl a odradil ho od úmyslu skončit se životem.
• S jakými problémy si děti chodí stěžovat.
• Proč Vlasák v regionu suploval psychologa i adiktologa, aniž by na to měl vzdělání.
• Zda farář vidí nějakou naději v komunálních volbách.

Právě skončila poslední nedělní bohoslužba ve Varnsdorfu, během níž se farář loučil se svým evangelickým sborem. Odchází totiž sloužit do německého Apfelstädtu. Během bohoslužby farář několikrát plakal, slzy v očích měli i někteří z těch, kteří se s ním léta vídali a svěřovali se mu se svými těžkostmi. A těch je dost.

V nejsevernějším regionu Česka není práce, je tu dokonce nejvyšší nezaměstnanost v zemi. Zdravotnictví je nedostatečné, za lékaři se jezdí třeba až do Mělníka. Chybí tu psychologická a psychiatrická pomoc, odborníky často suplují církev a neziskové organizace. Jak farář Vlasák upozorňuje, ze Šluknovska odchází mladí lidé, protože tu nenacházejí perspektivu. Dnešní děti mají v plánu utéct z regionu, jak rychle to jen půjde. Aspoň tak mu to děti ve skautském oddíle i ve školách, kam pravidelně docházel, říkaly.

A Šluknovsko je přitom podle Vlasáka plné domovů důchodců a pečovatelských domů, protože minulý režim sem takové lidi „strkal“. Nehodili se totiž do obrazu šťastného socialistického člověka.

A tak jediné, co tu opravdu kvete, je – jak říká farář – výměnný obchod mezi Němci a Čechy. Češi jezdí do Německa za prací, Němci jezdí do Varnsdorfu kvůli levnému benzínu a cigaretám. A pak… Pak tu „kvete“ ještě jedna věc. Podle evangelického faráře tu děti pijí alkohol a berou drogy. Vzorem jsou jim jejich rodiče, kteří už myšlenky na lepší budoucnost vzdali. Deprese, frustrace, domácí násilí, sebevražednost. To jsou pojmy, které Richard Vlasák během rozhovoru s Deníkem N skloňoval ve všech pádech.

Při své poslední bohoslužbě jste byl hodně dojatý.

Ano, víc než bych chtěl.

Jaké to je opustit místo faráře po pěti letech? Začátky jste tu neměl jednoduché. Ale teď jste nebyl jediný, kdo plakal. Brečeli i někteří lidé, se kterými jste se při bohoslužbě loučil.

Odcházet odsud jednoduché není. Ale patří to k životu. A hlavně to patří k této práci – že se setkáváte s lidmi, že je provázíte v jejich nejrůznějších životních situacích, v jejich pádech i vzletech. A hlavně víra dává člověku i možnost být součástí společenství. Máte nějaké společné místo, kde se sejdete a kde můžete o věcech mluvit. A je to bezpečné.

Během kázání jste říkal, že nikdo nevíme o svých vlastních slepotách. Co vás místní lidé naučili?

Naučili mě, že když máte někoho vést, znamená to přijmout ještě jinou odpovědnost, než jakou si člověk představuje. Znamená to jít dál, než jenom za pouhou představu, co si ten druhý člověk myslí nebo co prožívá. Je nutné svoji vlastní představu dát stranou a nechat druhého mluvit. Naslouchat mu. Až z toho může vyrůst nějaká odpověď.

Jaké tedy byly vaše začátky na Šluknovsku?

To byla drsná škola života, protože tu tehdy byli lidé, kteří měli představu, jak ten sbor má vypadat – ze sboru chtěli mít VIP klub. To je ovšem proti myšlenkám, které vnímám v českobratrství jako nejdůležitější. Tedy že se nikdo na nikoho nepovyšuje, nejsme lepší než ti druzí. A že jsme tady pro všechny. A taky jsem jim nedával moc prostoru, dělal začátečnické chyby, možná si mysleli, že jsem tu právě pro ně dostatečně nebyl.

A to byli ti samí lidé, co byli dnes na bohoslužbě?

Ne. Část z nich už ve sboru není. Vydali se jinou cestou.

Během bohoslužby dávali lidé najevo, jak je odchod faráře mrzí. Foto: Jakub Plíhal, Deník N

Jsme v nejsevernější části republiky, život tady není jednoduchý. Je tu více než desetiprocentní nezaměstnanost, nejvyšší v Česku. Dá se říct, že v každé rodině je tu nejspíš někdo nezaměstnaný. Spousta lidí dojíždí za prací do Německa, do Liberce, Jablonce… Zdravotnictví selhává. Před bohoslužbou jsem mluvila s Tomášem Havránkem, který tu s vámi vede skautský oddíl. Říkal mi, že je štěstí mít ve Varnsdorfu lékaře. On prý za zubařem jezdí do Mělníka. Přesto se lidé, s nimiž jsem tu mluvila, tváří pozitivně. Žije se jim dobře, nebo jsou natolik pokorní a skromní? Jaký je tu život?

Evangelická církev je do značné míry bublina. Přece jen jsou to většinou lidé, kteří mají minimálně středoškolské vzdělání a žijí v úspěšných sociálních vazbách. A právě proto je důležité – a to jsem viděl jako svoji misi tady – nezůstat jen v této bublině a naopak se vydat za těmi lidmi, kteří to potřebují více. Tedy za lidmi, kteří zažívají všechny možné formy násilí.

Jaké formy násilí?

Zažívají