Když Madonna před jednadvaceti lety vydávala desku Confessions on a Dance Floor, měla za sebou naštvané období politických protestů. Předchozím albem American Life reagovala na 11. září 2001 a americkou invazi do Iráku za vlády prezidenta George W. Bushe.

Nahrávka, jež se posléze zařadila do kánonu zpěvaččiných nejlepších počinů, byla pravým opakem. Před pocity zmaru z trvajících mezinárodních konfliktů Madonna tenkrát unikla na taneční parket. Doteď si vybavuju videoklip k hitu Hung Up, v němž se královna popu v růžovém overalu vrtěla do samplu Gimme! Gimme! Gimme! od skupiny ABBA.

Na dobu, kdy jsem jako puberťák schrastil pirátsky vypálenou kopii Confessions on a Dance Floor, jsem shodou okolností nedávno vzpomínal v podcastu s bývalým spolužákem z gymnázia. Bavili jsme se v něm o našich teenagerovských hudebních guilty pleasures – tedy o muzice, na níž jsme si ve formativním věku frčeli, byť bychom se to tenkrát styděli přiznat.

Poslouchat hitparádový pop, navíc ženský, bylo v klučičím kolektivu nultých let považováno za projev změkčilosti, nebo přinejmenším za naprostý protiklad slova cool. Kdo toužil po přijetí a statusu, musel holdovat něčemu tvrdšímu a vzdorovitějšímu – ideálně